Síla a barva tónu
Když jsme minule probírali tempo skladby, zjistili jsme, že s ním často souvisí i charakter a nálada hudebního díla. Některé skladby mají působit klidně, jiné vzrušeně, další vesele nebo smutně. Aby skladba plnila tento cíl, může k tomu dopomoci, jak silně ji hrajeme. V jednoduchosti bychom si vystačili s předpisem „silně“ a „slabě“. V praxi je ale třeba různých dynamických úrovní. Když posloucháme písničku z mobilu, také nám přehrávač nenabízí jen dvě úrovně hlasitosti. V notovém zápisu tedy budeme potřebovat i označení „velmi slabě“, nebo dokonce „co nejslaběji“. Kdybychom potřebovali předpis na pomezí silné a slabé dynamiky, použijeme označení „středně slabě“. Podobné to bude na opačné straně škály. V hudební praxi se používají zkratky italských slovíček:
ppp = piano pianissimo = co nejslaběji
pp = pianissimo = velmi slabě
p = piano = slabě
mp = mezzo piano = středně slabě
mf = mezzo forte = středně silně
f = forte = silně
ff = fortissimo = velmi silně
fff = forte fortissimo = co nejsilněji
Důležité je také označit, pro jaký nástroj je skladba vůbec určena. Skladatel vždy píše skladbu pro konkrétní nástroj. Na jiný by skladba nezněla podle jeho představ, nebo by mohla znít špatně. V některých skladbách také hraje více nástrojů dohromady. To si můžeme přestavit na příkladu orchestru. V něm má každý hráč jiné noty, i když hraje stejnou skladbu jako spoluhráči. Uveďme jen pár příkladů:
Pianoforte = klavír
Flauto = flétna
Corno = lesní roh
Organo = varhany
Clarinetto = klarinet
Tromba = trubka
Violini = skupina houslí
V dnešní době se ale jak u označení tempa, tak hudebního nástroje čím dál častěji prosazuje angličtina.
Když posloucháme hru na různé hudební nástroje, poznáme, že se jejich zvuk liší. Říkáme, že jejich tóny mají odlišnou barvu. Ta je poslední důležitou vlastností tónu. Jinou barvu má tón flétny, jinou tón houslí, jinou třeba tón sirény.