Notový zápis
V prvních dvou měsících nového školního roku se budeme zabývat notovým zápisem. Budeme si povídat o tom, co to vlastně „noty“ jsou a proč se bez nich hudba neobejde. Na prvním stupni jsme se naučili zapisovat noty pomocí houslového klíče. Nyní rozšíříme své schopnosti o používání klíče basového. Pomocí něj budeme umět zapsat i hluboké tóny. Řekneme si o tom, jak se zapisování hudby v průběhu historie vyvíjelo. Houslový klíč, který jsme se ve druhé třídě pracně učili psát, je totiž jenom převlečené písmeno G. Jenom se postupem staletí přikrášlovalo nebo zkomolovalo. Podobně je to s ostatními klíči.
Jakýkoliv tón, který slyšíme, má 4 vlastnosti: výšku, délku, sílu a barvu.
V prvním výukovém bloku si budeme povídat o první vlastnosti tónu, jeho výšce. Připomeneme si houslový klíč a jednočárkovanou oktávu, kterou známe z prvního stupně. To jsou tóny, které dokážeme jako děti zazpívat. Díky tomu si budeme moci vysvětlit, že existuje i mnoho dalších tónů, které sice už zazpívat nedokážeme, byly by pro nás moc vysoké nebo moc hluboké, ale můžeme je zahrát na nějaký hudební nástroj, třeba na klavír.
Ve druhém bloku si budeme povídat o délce tónu. Z prvního stupně bychom měli znát notu celou, půlovou, čtvrťovou a osminovou. Stejně tak pomlky. K nim ale přidáme ještě notu šestnáctinovou, včetně příbuzné pomlky. S délkami not souvisí i to, jak rychle hrajeme nebo jak rychle zpíváme. Tomu v hudbě říkáme „tempo“. Vysvětlíme si, jak se v notovém zápisu tempo označuje. Hráč, který čte notový zápis, pak může hrát: pomalu, široce, krokem, hybně, rychle nebo co nejrychleji apod. Jenom zde musíme znát pár italských slovíček. To ale souvisí i s tím, jaký charakter má podle skladatele jeho skladba mít. Najdeme nějaký rozdíl mezi „pomalu“ a „široce“?
Kromě toho, že už dokážeme popsat výšku a délku tónu, musíme umět ještě popsat jeho sílu. Je přeci rozdíl, jestli hrajeme „forte“, tedy silně, nebo „piano“, neboli slabě. Tomu říkáme dynamika. Do výčtu vlastností tónu nám chybí ještě jeho barva. Všichni poznáme rozdíl mezi tím, když slyšíme hrát klavír, flétnu nebo troubit klakson u auta. Všechny tyto tóny mají odlišnou barvu, a proto je umíme rozeznat. Tímto se budeme zabývat ve třetím bloku o notovém zápisu.
V posledním bloku spojíme všechny předchozí části dohromady. Zkusíme si sami zapsat pár příkladů. Budeme zapisovat tóny (tedy noty) o různých výškách a délkách. Budeme do notového zápisu poznamenávat další pokyny, jako je dynamika a tempo, nebo pro jaký hudební nástroj je náš notový zápis určen. Jakým způsobem dokážeme všechny tyto věci do notového zápisu zakomponovat, ohodnotíme závěrečnou písemnou prací.
Notový zápis je vlastně návodem, jak hrát nebo jak zpívat. Noty jsou pro hudbu to stejné, co písmena pro řeč. Dlouho byly jediným nástrojem pro záznam hudby. Aby složenou skladbu lidé nezapomněli nebo aby ji mohli poštou odeslat kamarádovi. Až na konci 19. století byl vynalezen mechanický záznam (fonograf a gramofon), později magnetický záznam (magnetofon) a nakonec i záznam digitální, který používáme dnes. O tom si budeme povídat ale až v osmé třídě. Bez not se ani dnes skladatelé a muzikanti neobejdou. Musí umět notový zápis alespoň základně používat a rozumět mu.