Od asistenta pedagoga k párové výuce
Párová výuka pomáhá učitelům růst a veliký užitek přináší žákům.
Jednou z možností, jak podporovat pedagogický rozvoj učitelů, je umožnit jim párově učit. Párová výuka vychází z modelu kolegiální podpory „3 x S“. Učitelé Společně plánují své učení, respektive co žáky naučí a jak to provedou. Následně a ideálně Společně učí a nakonec se učitelé Společně sejdou nad žákovskými výkony – např. nad vyplněnými pracovními listy, nad vyplněnými testy s otevřenými otázkami, nad epizodickými záznamy, nad nahrávkou z hodiny, která ukazuje žákův výkon. Diskutují o tom, jak výkonu rozumějí z hlediska učebních cílů – co žák pravděpodobně zvládá a co tomu v jeho výkonu nasvědčuje, co pravděpodobně nezvládá a co tomu v jeho výkonu nasvědčuje. Rozpoznávaní, které důkazy dokládají žákovo učení.
Pojem párová výuka je v odborné pedagogické literatuře popisován jako organizační způsob výuky žáků. Jedná se o výuku ve dvojicích. Košťálová (2012) uvádí, že tímto typem výuky lze reagovat na jedinečné potřeby žáka a díky tomu se žák může aktivně učit, být ve škole úspěšný, mít z učení radost. Učitel tohoto cíle dosáhne tehdy, kdy plánuje, diferencuje a realizuje výuku podle individuálních potřeb jednotlivých žáků, musí dobře poznat každého jednotlivého žáka a vytvořit bezpečné a vhodné učební klima. Pro diferencování výuky volí učitel různé cesty učení s cílem uspokojení potřeb všech žáků. To, co je popisováno vychází z konstruktivistické pedagogiky, z výuky orientované na žáka. Každý jednotlivý žák ve třídě je efektivně zapojen, každý žák se výuky aktivně účastní (Říhová, 2014).
Tím, že se začínající učitel může při párové výuce soustředit na určitou, předem domluvenou roli, více si zvnitřňuje strategii, kterou právě volí.
Jaké role při párové výuce mohou nastat? Je více možností jak párová spolupráce může fungovat. Například spolupracující vyučující mají pevnou roli, kdy jeden například vykládá a druhý monitoruje. Jiná situace ve třídě nastává, když si vyučující své role při výuce střídají – v jedné části hodiny zadává instrukci / vykládá jeden z páru a druhý zadání zapisuje na tabuli / monitoruje a v další části hodiny se vymění. Co je podstatné? Oba vyučující musí vždy vědět, jakou funkci v jaké části hodiny právě zastávají (Košťálová, 2012; Luhanová, 2013).
Košťálová (2012) provádí výčet předpokladů párové výuky
· Pároví učitelé musejí být otevření a flexibilní. Musí mít odhodlání pomoct každému žákovi a musejí sdílet přesvědčení, že každý žák se může učit.
· Učitelé v páru musejí sdílet svá přesvědčení o výuce a učení a musejí si být blízcí stylem výuky. Musejí se navzájem respektovat a mít prožitek stejného cíle.
· Výzkumy poukazují, že impulz k týmovému učení by měl vzejít z těch, kdo by měli spolu učit, aby to mělo naději na úspěch.
· Cílem párové výuky není dobrá spolupráce mezi oběma učiteli – ta je podmínkou. Cílem je co nejvíce pomoci zlepšit výsledky každého žáka. Je proto třeba, aby výuka měla jasné vzdělávací cíle.
Košťálová (2012) dále významně konstatuje, že prozatím takto organizovaná párová výuka prozatím není státem podporovaná a škola si na ni musí získat mimorozpočtové zdroje.
Párová výuka může být ale organizována ze státních prostředků. Například tehdy, když se učitelé domluví a rozvrh v paralelních třídách propojují. Podobně lze i při vysokém počtu žáků třídu dělit a i v tomto případě mohou učitelé dodržet z „3 x S“ společně alespoň dvě – tedy společné plánování a společné vyhodnocování. Tato forma spolupráce dvou učitelů, například začínajícího a zkušeného / mentora může být využita i pro běžné vyučování.
V literatuře je možné najít popis různých typů párové výuky. Šest typů párové / týmové výuky (dle Maroney (1995), Robinson and Schaible (1995) je sestaveno z: 1. Tradiční týmová výuka; 2. Spolupráce během výuky; 3. Doplňková / podpůrná výuka; 4. Paralelní výuka; 5. Diferencovaná výuka v téže třídě a 6. Monitorující učitel.
Šest typů „párové / týmové“ výuky (dle Maroney (1995), Robinson and Schaible (1995)
1. Tradiční týmová výuka: Učitelé participují na předávání nové látky. Např. jeden vykládá a druhý zatím vytváří před očima žáků pojmovou mapu k probíhajícímu výkladu.
2. Spolupráce během výuky: Učitelé nepředávají výklad, ale před žáky vedou diskusi o daném tématu. Na diskusi se společně připravili.
3. Doplňková / podpůrná výuka: Situace, kdy jeden vyučující je odpovědný za obsah výuky (téma) a druhý buď za studijní dovednosti, nebo za nabídku rozšiřující výuky k danému tématu.
4. Paralelní výuka: Vyučující společně připravili výuku, ale vyučují paralelně třídu rozdělenou na dvě (více) menší skupiny. Typické pro projekty nebo pro práci na řešení problémů.
5. Diferencovaná výuka v téže třídě: Žáci jsou rozděleni na skupinu, která zvládla základy problému a může řešit doplňkové a rozvíjející problémy, a na ty, kdo potřebují více procvičovat základy.
6. Monitorující učitel: Jeden vyučující vede hodinu, vykládá a zadává úkoly. Druhý krouží po třídě a sleduje, jak se žáci „chytají“, kdo potřebuje pomoc nebo zda je třeba se u něčeho zastavit s celou třídou, zpomalit tempo nebo ho zrychlit.
Formu párové výuky v průběhu vyučovací hodiny lze různě kombinovat.
(Úvodní text - Vít Beran, 2015)
"Pomáháme školám k úspěchu" je nezávislý projekt Nadace THE KELLNER FAMILY FOUNDATION, který je zaměřený na zvyšování kvality výuky ve veřejných základních školách s důrazem na individuální přístup učitelů k žákům.
Projekt probíhá pod záštitou Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy.